Abychom porozuměli procesu fotografie, musíme se alespoň letmo nechat zatáhnout zpět do předlouhé historie fotografování. Ušli jsme opravdu dlouhou cestu, ale co má mít budoucnost, potřebuje i minulost. Není náhodou, že se lidstvo zaobírá tímto tématem přes 195 let, dnes se se snímky potkáváme dennodenně a každodenní život je bez nich nepředstavitelný. V tomto článku o historii fotografie se dozvíme, že to zezačátku ovšem nebylo ani zdaleka tak jednoduché, jako je tomu dnes.
Camera obscura – 5. století př. n. l.
Už v 5. století př. n. l. popsal čínský filozof Mo Ti jev, kdy světlo procházející malou dírkou do temné místnosti vytváří na protější stěně převrácený obraz předmětů umístěných před otvorem. Camera obscura je prvním předchůdcem všech fotoaparátů. Toto zařízení prvně používali malíři ke kopírování předmětů na plátno, umělci jednoduše přiložili na stěnu plátno a obkreslovali kontury.
Camera obcura ovšem nebyla využívána pouze pro překreslování, v roce 1544 pozoroval holandský astronom Regnie Gemma Frisius s její pomocí zatmění Slunce, na základě poznatků získaných z používaní camery obscury zveřejnil Leonardo da Vinci v roce 1485 ve svých spisech princip vztahu mezi funkcí oka a perspektivou. Češi se samozřejmě také nemohli nechat zahanbit, vědec a astronom Jan Kepler v roce 1620 vynález vylepšil a zdokonalil, vyvinul přenosnou verzi, která byla vítána mnoha autory krajinomaleb. V následujících desetiletích vznikaly různé verze přístroje, uzpůsobené pro konkrétní potřeby uživatele. Aplikovali je vědci, malíři nebo si je lidé mohli prohlédnout jako turistické atrakce.
První fotografie, heliografie – 1826
S první fotografií (tak, jak ji známe dnes) na světě přišel Joseph Niépce v roce 1826. Niépce se snažil najít způsob, jak zachytit přírodu jinak než kreslením, které mu moc nešlo. Nejprve vytvářel světlocitlivou desku z litografického kamene a fotografoval pomocí kamery obscury, kámen se ovšem ukázal jako nevhodný povrch. V roce 1822 se mu podařil první otisk rytiny papeže Pia VII. na skleněnou desku zcitlivěnou vrstvou asfaltu, obraz ale neuměl ustálit, natož zkopírovat. Naneštěstí se tento otisk na skleněné desce o několik let později rozbil.
Největší objev se ale připisuje již zmíněnému roku 1826, kdy vyfotografoval snímek „Pohled oknem na dvůr“ na cínovou desku při osmi hodinové expozici. Snímek vyvolal pomocí levandulového oleje, který oddělil části měkkého asfaltu nezatvrzeného sluncem. Tato fotografie je považována za nejstarší dochovanou a svůj vynález Niépce nazval heliografie. Joseph Niepcé začal po úspěchu hledat partnera, se kterým by svou heliografii ještě zdokonalil a přes známého se potkal s Luisem Daguerrem, který shodou okolností pracoval na stejném problému. Niépce bohužel v roce 1833 zemřel bez toho, aniž by dokončil, co chtěl a Daguerre, který by pravděpodobně bez Niepcéovy přípravy své metody nezdokonalil, získal později celosvětové uznání za vynález daguerrotypie.
Daguerrotypie – 1837
Louis Mandé Daguerre v roce 1837 zjistil, jak dosáhnout ostřejšího snímku za mnohem kratší dobu než osm hodin, a to pouze několik minut. Pravděpodobně naprosto náhodně zjistil, že jodid stříbrný je velmi citlivý na světlo. Jednou si odložil osvětlenou desku do skříně a úplně by na ni zapomněl, kdyby si nevšiml, že se na ní po nějaké době vytvořil krásně prokreslený obraz.
Problémem bylo, že nevěděl, co vyvolání vlastně způsobilo. Tušil spojitosti mezi prostředím a předměty ve skříni, a proto postup opakoval přesně znovu, vždy jen odebral ze skříně jednu věc a pozoroval na obraze, jak se bude měnit. Trvalo dlouho, než se mu takto postupně podařilo vytáhnout všechno haraburdí obývající jeho skříň, nakonec mu tam ale zůstala pouze rtuť v rozbité lahvi. Tak v roce 1839 zjistil, že je možné rtuťovými parami vyvolat obraz neviditelně zachycený na stříbrné desce, na kterou zároveň působily účinky jodových par. Na ustalování používal nejprve roztok kuchyňské soli, později používal roztok sirnatanu sodného. Jeho nové fotografování pojmenoval daguerrotypie.
Ve stejném roce se začal prodávat první fotoaparát pro veřejnost. Daguerrotypie se ovšem od počátku potýkala hned s několika problémy: Ze snímků nebylo možno dělat kopie, a navíc byly tak citlivé na dotek, že musely být permanentně uchovány za sklem. Obraz byl také zrcadlově převrácen a látky používané při produkci byly vysoce toxické. Zajímavou vlastností, kterou daguerrotypie překvapí je, že při naklánění obrázku přechází barvy z pozitivu na negativ a zase naopak. Obraz je velmi a ostrý a v polotónech překvapivě prokreslený. O fotografiích zachycených daguerrotypií se mluví jako o unikátech, protože jich bylo do dnešního data dochováno velice málo.
Mokrý proces – 1861
Kolodiové negativy přišly na scénu v roce 1861 a konečně umožnily mnohonásobné kopírování, expozice k tomu trvala pouhé dvě až tři sekundy, což mnohonásobně ulehčovalo práci portrétistům. Výsledné snímky sice nejsou barevné, zato velmi ostré, díky měchům, které se začaly na fotoaparáty přidávat. Umožňovaly oddalování a přibližování objektivu, byla to forma manuálního zaostřování.
Název „mokrý proces“ si kolodiové negativy zasloužily tím, že fotografická deska se musela za mokra exponovat už ve fotoaparátu a až potom mohlo přijít na řadu vyvolávání a ustalování. To bylo ovšem nevýhodou, snímky se musely zhotovit hned a ve tmě. Pokud se tedy fotograf rozhodl zachytit přírodu, musel si s sebou přibalit všechny nutné pomůcky k vyvolání i se stanem, kde by si zajistil tmavý prostor.
Obraz se tvořil na skleněné desce, ze které se potom tiskl na albuminový papír. Do roztoku kolodia (dusičnanu celulózy) se přidal rozpustný jodid a směsí se potáhla skleněná deska. Tato směs ovšem stále není fotocitlivá, proto fotografové v temné komoře ponořili desku do roztoku dusičnanu stříbrného, aby vznikl jodid stříbrný, který už fotocitlivý je. Poté byla deska, ještě stále mokrá, přenesena do fotoaparátu a následně osvětlena. Po expozici si ji fotograf přenesl zpět do stanu, kde ji nalitím roztoku kyseliny gallové vyvolal a ustálil silným roztokem thiosíranu sodného.
Díky své možnosti kopírování pomalu mokrý proces zatlačil daguerrotypii do pozadí. Většina fotografií z americké občanské války je vytvořena právě tímto způsobem. Zajímavostí je, že jodid stříbrný je citlivý hlavně na modré světlo, proto když jste vyfotili červené jablko, ukázalo se na snímku jako černé, naopak když jste vyfotili modrý kapesník, na fotografii se jevil jako čistě bílý.
Suchý proces – 1871
Zanedlouho nepohodlnou situaci vyřešil vynález bromostříbrného negativu v roce 1871 a dostalo se mu názvu „suchý proces.“ Ze začátku měl také své problémy jako velké zrno a menší citlivost, proto fotografové logicky ze začátku volili namáhavější práci, ale kvalitnější výsledek kolodiového procesu. Technici ale nezaháleli a vylepšili svou novou techniku tak, že byla nakonec upřednostňována opravdu všemi. I přes to se ale fotografie ze suchého procesu začaly průmyslově vyrábět až okolo let 1878-1879, kdy Richard Maddox dokázal želatinovou emulzi, používanou v suchém procesu, zatvrdit tak, aby nebyla příliš náchylná k otření obrazu.
Po této úpravě se mohly desky skladovat a v klidu vyvolat až později. George Eastman vyvinul v roce 1879 stroj na potahování skleněných desek želatinovou emulzí a založil společnost Eastman Film and Dry Plate Company (Kodak), čímž se snížily celkové náklady na fotografování. Zajímavostí je, že bromostříbrné desky se využívají dodnes a jsou považovány za jeden z nejlepších fotografických materiálů.
Autochrome – 1907
I když už snímky měly opravdu skvělou kvalitu a daly se vyrábět průmyslově, celkové nadšení postupně opadalo a lidé chtěli víc. Tímto začíná éra historie barevné fotografie. První barevné snímky, autochrom, si patentovali v roce 1907 bratři Lumiérové. Bohužel, tyto fotografie nebyly kopírovatelné. Pro jejich přípravu se totiž používala velmi zvláštní technika.
Na skleněnou desku se nanesla směs včelího medu se smůlou a do ní se poté rozmačkala speciální jehlou zrníčka obarveného bramborového škrobu na oranžovou, modrou a zelenou barvu. Bramborový škrob se ještě před barvením prosel sítem na velikost 10-15 mikronů, což znamená, že se jich na jeden milimetr čtvereční vešlo až 700. Prachem ze sazí se zaplnily mezery mezi zrníčky, celá vrstva se přelakovala a nanesla se na ni panchromatická černobílá emulze, která je na všechny barvy citlivá stejnou mírou. Světlo pronikalo barevnými zrníčky všude jinak, a proto po vyvolání do pozitivu vzniká barevný obraz. Samotný postup vyvolávání je podobný tomu u dnešních diapozitivů. Jak už jsem zmínila, autochromy nebyly kopírovatelné, proto jsou dnes velmi vzácné a všechny do jednoho jsou originály.
Ušlechtilý tisk – 30. léta 20. století
Ušlechtilý tisk spočívá na účinku spojení fotocitlivých solí chromu s koloidními látkami, většinou organického původu, jako je například želatina. Tisky byly stálejší a odolnější než klasické materiály založené na halogenidech stříbra. Nejpopulárnější byly u piktorialistů, umělců, kteří se snažili fotografii co nejvíce přiblížit malbě nebo grafice.
Nejstarším typem ušlechtilých fotografických tisků je tzv. uhlotisk, ten spočíval na osvícení zcitlivěné želatiny, která ztvrdla. Měkké části se omyly a obraz se přenášel na papír pomocí sazí. Později byla z uhlotisku vytvořena technika nazvaná Carbro, trochu upravená verze jejího předchůdce.
Gumotisk využívá vlastnosti roztoku arabské gumy a dvojchromanu draselného, je charakteristický neostrými přechody a jemným reliéfem, čímž může připomínat už zmíněnou malbu.
Mezi nejrozšířenější ušlechtilou techniku fotografie se řadí olejotisk. Základem pro tuto techniku byl olejotiskový papír se silnou vrstvou želatiny. Papír se zcitlivoval natíráním jeho povrchu roztokem chromu speciálním štětcem, který obsáhl celou šířku fotografie najednou.
Bromolejotisk je zajímavým typem ušlechtilého tisku, začal se prakticky používat po roce 1890 a někteří výtvarní umělci jej využívají dodnes. Typickým znakem je jemné podání barev. Bromolejotisk je založený na olejotisku, ovšem vznikl tak, že byla odstraněna jedna jeho nepříjemnost, a to že olejotiskové negativy se nedaly zvětšovat. V roce 1907 byl popsán způsob, jak dosáhnout efektu zvětšování pomocí použití bromidu stříbra. Tato technika byla používána při výrobě barevných tisků ve třicátých letech 20. století ještě před vynálezem barevného filmu.
Fotografický film – 1888
V roce 1888 firma Eastman Dry Plate Company vyšla se zajímavým obchodním trikem. Slogan firmy zněl: „Vy stiskněte spoušť, my uděláme ostatní.“ Dosud bylo fotografování záležitostí profesionálů, a proto tento marketingový tah budil mnoho pozornosti. Samotný proces se ale doopravdy neměnil, důležitou částí bylo, že do zakoupeného velmi jednoduchého fotoaparátu byl zabudovaný svitkový film o 100 snímcích, které si lidé sami vyfotili a poslali zpátky do firmy, která jim je vyvolala. Firma Kodak o rok později představila první celuloidový svitkový film a o další rok později vyšla s fotoaparátem Kodak Brownie, který stál pouhý jeden dolar.
Svitkový film tvoří citlivá vrstva, tvořená částicemi světlo citlivého materiálu, rozptýleného ve vhodném prostředí. V dlouhém vývoji zvítězily mezi fotocitlivými materiály směsi halogenidů stříbra a jako nejvhodnější prostředí, ve kterém krystalky spočívají, je považována želatina. Je to tak díky její bobtnavosti a průchodnosti, aktivní látky se tak dostanou jednoduše až k halogenidům, kterým zároveň želatina zajišťuje rovnoměrné rozptýlení. Její jedinou nevýhodou je, že je to organická látka, která může podléhat plísním a vniku bakterií. Působením světla na halogenidy stříbra dojde k fotochemické reakci. Výsledky této reakce nejsou viditelné přímo, jde tedy o takzvaný skrytý, „latentní“ obraz. Tento neviditelný obraz se zviditelňuje pomocí speciálních chemikálií. Při vyvolávání chemie způsobuje to, že jednotlivé krystalky halogenidů stříbra redukují na kovové stříbro. Jeho množství je přímo úměrné množství světla, které na krystalky dopadlo, to znamená, že ve stínech se nevytvoří kovové stříbro skoro žádné a na velmi světlých oblastech se ho vytvoří mnoho.
Tímto způsobem pak získáváme negativní obraz.
Barevný fotografický film – 1908
1908 je rok, kdy byl patentován první barevný fotografický film. Ten je složen ze tří na sebe přiléhajících citlivých vrstev. Horní vrstva je nejvíce citlivá k modrým, střední k zeleným a spodní k červeným paprskům. Do stříbrných solí se přidávají barviva, která způsobí citlivost jednotlivých vrstev na rozdílné barvy spektra. Během zpracování jsou soli stříbra přeměněny na kovové stříbro jako v černo-bílém procesu. Vedlejší produkt této reakce vytvoří barvu. V roce 1935 byl tento film uveden na trh. O 28 let později vyvinula firma Polaroid možnost fotografování (i barevného), kde byly snímky hotovy během několika minut.
Digitální fotoaparáty – 1988
V roce 1988 byl vynalezen první „bezfilmový“ (dnes digitální) fotoaparát. Hlavním rozdílem je, že místo filmu obsahuje určitý snímací prvek a paměťovou kartu na zaznamenané snímky. 1991 Kodak uvedl první digitální zrcadlovku na trh, jejíž cena se pohybovala kolem 13 000 amerických dolarů. V přepočtu na dnešní peníze to dělá přibližně 383 000 Kč. Digitální fotoaparáty začaly běžnou analogovou fotografii vytlačovat po roce 2000.
A jak to vlastně funguje? Proces fotografování na zrcadlovku vám popíšu spíše laicky, do žádných odborných názvů se nebudu pouštět. Na snímací prvek dopadá přes složitou optiku uloženou v objektivu světelný obraz. Energie vyvolaná tímto obrazem je v jednotlivých obrazových bodech převáděna na elektrický signál. Náboje jsou po uzavření závěrky změřeny speciálním zesilovačem v každém pixelu zvlášť. Tyto signály jsou následně převedeny na signály digitální, které jsou upraveny mikroprocesorem do některého grafického formátu – nejčastěji JPG. Výsledný soubor je uložen na paměťové médium.
Závěr
K dnešnímu dni se lidstvo zabývá fotografií již zmíněných 195 let. Kdo ví, co nás čeká v příštích desetiletích za pokroky, vždy bychom ale měli alespoň něco málo vědět o historii fotografování, která je podle mého názoru zrovna v tomto případě nesmírně zajímavá. K dnešnímu datu jsme již dosáhli nezměrných pokroků, a to zejména v oblasti fotografování na telefon. Výsledné obrázky z tohoto média se již často vyrovnají těm, které jsou focené na fotoaparáty za několik tisíc. Neztrácí se však cestou tímto směrem trochu kouzla fotografie? Nemáme to dnes až moc jednoduché? To nám může ukázat pouze a jedině čas.
